Jsem překladatelka a provázím pozůstalé.

První dárky, na které si pamatuju z dětství, byly červený medvěd, kočárek pro panenky (vozil se v něm červený medvěd, než jsem kočárek vyměnila za kopací míč s bráchou) a knížky. Hodně knížek. Naši nám je kupovali a četli. Hodně jsme četli. Odtud asi má první profese.

Poslední dar od rodičů byla jejich statečnost i chvíle slabosti, strach, smutek, bolest, vztek, naděje, všechno, co provází onkologické onemocnění, na které oba nakonec zemřeli. Táta v roce 1990, maminka o osmnáct let později. S tátou byla jsem doma do předposledního dne, na ten poslední ho převezli do nemocnice, s mamkou jsme to zvládly v domácím prostředí až do konce. Zkušenosti a prožitky s léčbou závažného onemocnění a s umíráním, se všemi rozdíly mezi přelomem osmdesátých a devadesátých let a prvním desetiletím nového milénia, přivedly mě k druhé profesi.

Za slova i ticho, za začátky i konce a přechody mezi tím, tati, mami, dík.