(Variace na úvodní téma)
O stárnutí, umírání, pohřbívání, truchlení mluví se dnes víc než dřív. Co bylo ještě před pár lety odsouvané a vytěsňované na okraj osobního i společenského zájmu, dostává se do centra pozornosti.
Některé dříve upozaděné popelky jako ekologické pohřbívání a hospice už hosty na plese zaujaly, Možná i s princem tancují. Jiné, třeba LGBT stárnutí, zatím drží své tři oříšky v dlani.
Každá popelka ale ví, že dojít na ples je její úkol, zaujmout, a pak z něho utéct. Aby ji princ mohl hledat. A nakonec, alespoň v mé oblíbené filmové verzi pohádky, uniknout ze zámku na koni k lesu, s princem po boku. Kdyby žádný z těch kroků neudělala, zůstane navždy u přebírání hrášku nebo bude tloustnout sezením na trůnu obklopena dvořany. Případně princ nebo princezna (ano, princezna) zestárne uprostřed království bez ní. Nebo ještě hůř – rezignuje a vezme si někoho, kdo se nacpe do střevíčku, i kdyby se měl nechat palec useknout.
Tak aby nedošlo ke stagnaci uprostřed průměru, budu se snažit běžné posouvat mimo střed a okrajové do středu.