Narodit se v „šedesátkách“ znamená dostat do vínku ducha hippies a studentských bouří. Někomu k tomu sudičky přidaly krásu, jinému bohatství, no a mně? Mně přiřkly, že budu lesba. Oukej, to by šlo. Zvlášť, když k tomu přídavkem dostanete pěknou paralelu historického vývoje. Jakou? Takovou:
Narodila jsem se v roce 1965. Stejnopohlavní sexuální styk je v Česku legální od roku 1962.
V devětaosmdesátém přišel zlom společenský i osobní, národ i já procházeli jsme si coming outem. Rok nato, v devadesátem, zamilovala jsem se do své první partnerky. Zároveň stalo se, co mně už mohlo být jedno, ale nebylo. Došlo ke sjednocení legálního věku způsobilosti k pohlavnímu styku pro obě orientace na 15 let (dříve byla stanovená na 15 let pro heterosexuály a 18 let pro homosexuály). Jásala jsem nad zrovnoprávněním, hranici mohli klidně posunout i nahoru.
Radostná nálada mě lehce opustila, když jsem se k první partnerce nastěhovala a zjistila, že u ní nemohu mít trvalé bydliště. Jako její druh bych mohla, jako „družka“ ne. Úřední věci jezdila jsem tedy vyřizovat přes půl republiky, k mamince, kde mi to trvalé bydliště povoleno bylo.
Určitých benefitů pro osoby žijící ve společné domácnosti (např. dědění, přechod nájmu bytu po zesnulém spolužijící osobě) jsme se mohly dočkat v roce 2001, jenže v té době byl už po smrti náš vztah, my obě to naštěstí přežily. Možná i díky práci, i když i tam jsme měly jako lesby stresů taky dost. Jen jeden moudrý šéf moji orientaci ocenil slovy „aspoň se tady bude dát pracovat, když se po vás chlapi nebudou mít důvod koukat“.
V roce 2009 vešel v platnost antidiskriminační zákon, který diskriminaci na základě sexuální orientace v zaměstnání, vzdělávání, bydlení a přístupu ke zboží a službám zakázal, a těch stresů, aspoň teoreticky, mohlo začít ubývat.
Mezitím došlo v roce 2006 k průlomové právní úpravě v podobě registrovaného partnerství. V té době jsem se starala o těžce nemocnou maminku a postupně ztrácela další vztah. Maminku jsem doprovodila doma až do konce s pomocí rodiny, přátel a profesionálů. Bez tak širokého zázemí by to možné nebylo.
Jako bezdětná lesba jsem přemýšlela, jak budu jednou odcházet já a lidé mně podobní. A jak bych chtěla stárnout a co pro to můžu udělat. V roce 2012 jsem proto oslovila PROUD s myšlenkou seniorského programu. Zpráva o LGBT seniorech/kách z roku 2017 je jeho zatím posledním výstupem.
Paralely ale rozhodně nekončí. Běží kampaň JsmeFér za manželství pro všechny bez rozdílu a já na konec své cesty od kolébky taky ještě nedošla.